EVROPA 2014

„Jasně že pojedem!“ Taková byla reakce, když jsme se doma domlouvali, jestli se opět vydáme do Francie. Po zkušenostech z loňského roku, kdy jsme projeli Německo, Švýcarsko a Francii tzv. jižní trasou přes Alpy a Provance, jsem už od ledna připravoval cestu tentokrát trasou severní. Tohle je příběh letošního léta!

Na začátku všeho byla opět důkladná příprava, jejíž základní kostry jsme se po cestě mnohokrát chytli, jako záchranné páky. Vyjeli jsme s Markétkou v termínu 22. srpen až 8 září 2014. Je to čas, který se nám loni osvědčil. Poslední týden v říjnu a první v září jsou dobré v tom, že se v mnoha Francouzských kempech láme dražší a levnější sezóna. Tam, kde v srpnu spíte za 30€, jste od 1. září třeba na 14,90 € a to je milé. Základní kostra tedy vypadala takto: Praha, Brussel, Antwerpy, Oostende, Calais, Le Havre, Caen, Omaha Beach, Mont Saint Michel, La Rochelle, Ile de Ré, Bordeaux, La Grigne Le Porge, Mullhouse, Mnichov a Praha. Opět jsme cestovali naším expedičním vozidlem KIA Sorento, 4×4 2,5 CRDi. Najeli jsme 4500 km a rozpočet byl 60 000,-.

První trasa vedla do Brusselu a měla 900 km. Německem jsme projeli bez větších obtíží. Dokonce jsem měl pocit, že mnohem svižněji, než loni. Minulý rok totiž bylo ve směru na Mnichov jedno omezení za druhým. Na mnoha místech jsme mohli jet jen povolených 120/hod. Letos, ve směru na Frankfurt, byla téměř pořád neomezená rychlost. U Kolína nad Rýnem sjíždíme z dálnice a ve městě Rösrath tankujeme u Total. Tato rozhodnutí jsou při tankování opravdu klíčová. Praxe je zde úplně stejná jako u nás. V ČR stojí na dálnici nafta 39,90 Kč, a když sjedete, najdete cenu i 34,90,-. V zahraničí je to podobné. Na dálnici 1,48€ a když sjedete tak i 1,22€. Nejvýhodnější jsou pak jednoznačně benzinové stanice u řetězcových supermarketů typu U SUPER, nebo E.LECLERC. Průjezdem Kolína překračujeme řeku Rýn. Jsme hluboko v Severním Porýní – Vestfálsku a je to velmi patrné. Zde je průmyslová základna Německa a tak bylo vidět chladící věže snad všude. Však už Hitler obdivoval tohle srdce Německa. Tady tepe Kruppstahl!

U města Cáchy vjíždíme vtipně do Holandska, ze kterého se po několika desítkách kilometrů dostáváme přes Maastricht do Belgie. První naší zastávkou je její hlavní město Brusel, jenž je mnohem více vnímán spíše jako hlavní město Evropy. Ten kdo o něm něco slyšel, si možná uvědomuje, že to bylo díky Evropské komisi a Radě Evropské unie. Obě tyto instituce totiž mají centrálu právě v Bruselu. Politika ovšem není naším cílem, i když Brusel její přítomností přímo překypuje. Všude jsou tu betonovo-skleněné budovy, zčásti hotely, ale ve své převaze kanceláře armády úředníků, kteří mají pod budovami ohromné podzemní garáže. O víkendu je Brusel ale celkem příjemné místo. Kolem centrálního náměstí (Grand Place/Grotte Markt), je spousta uzoučkých uliček s mnohými restauracemi, které ožívají v brzkém odpoledni a turisté je obléhají ještě dlouho po půlnoci.

Balada o Deliriu Tremens

Náš hotel La Madeleine, úzký třípatrový dům v ulici Bergstraat, který je vmáčklý mezi ostatní podobně vypadající domy byl poměrně čistý a klidný. Recepce, možnost snídaně, výtah, na pokoji pak manželská postel, televize a koupelna s WC. Cena za noc 58€. Cílem večerní procházky bylo hlavní náměstí vzdálené 150 metrů a Galerie De La Reine, která je prakticky hned za rohem. Chtěli jsme ale také vidět „čůrajícího chlapečka“ Manneken Pis, a pochopitelně Délirium Café. Tento pivní bar, který je od našeho hotelu vzdálen 300 metrů, nabízí více než 2000 druhů piv! V lednu 2004 byl dokonce zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako místo, kde lze zakoupit 2004 druhů piva. Lze říci, že jejich vlajkovou loď tvoří Delirium Tremens, silné pivo se zakalenou oranžovou barvou a velkou pěnivostí. Vůně je velmi ovocná, trochu květinová a také kořenitá. V chuti vyniká nejvíce ovoce, je doprovázeno sladkostí a jemnou kořenitou hořkostí. Logo piva tvoří růžový slon. Po dvou kusech pochopíte proč. Právě zde nala Markétka svou belgickou značku piva. Na pokoj se vracíme dlouho po půlnoci a okamžitě usínáme.

Druhý den po zaplacení podzemních garáží ve výši 14, 90 Eur vyrážíme na sever. Nejprve se zastavujeme a prohlížíme si Mini Evropu a Atomium, které jsou na severu Bruselu, ale pak už míříme do druhého největšího města v Belgii, do Antwerp. Dominantou je opravdu velká katedrála měřící 117×65 metrů. Má 7 lodí a 14 kaplí! Antwerpy jsou však mimo svého vojenského povědomí známé především jako místo s obrovskou židovskou komunitou a jako centrum diamantového průmyslu. My navštěvujeme nádraží, které je unikátním architektonickým skvostem. Vlaky zde totiž jezdí v patrech a jsou snad 4 nad sebou! Pak ještě do Bier Central, na nějakou točenou Belgii a v podvečer již projíždíme ulicemi přístavního a lázeňského města Oostende. Zajímavé je, že jsou zde mezi městy lampy veřejného osvětlení. Jedete po dálnici z Bruselu do Antverp a pak dále po dálnici do Ostende a všude jsou lampy. 40 metrů od sebe a nahoře má každá 4 svítidla. Je to zvláštní pocit, který neumíte vysvětlit. No jasně že v noci svítí … ale to auta taky. Jakoby byly lampy mezi Prahou a Brnem. A kolem větrné elektrárny, které je zásobují elektřinou.

Velkou zajímavostí a teď nevím, jestli jsem to nezmínil v loňském článku, jsou centrální parkovitě. Jsou opravdu v každém větším městě. Jsou většinou podzemní, několikapatrové a obvykle je takových parkovišť v centru několik. Ke všem vás nasměrují cedule, kde je buď napsáno „volno“, nebo přímo počet volných míst. Když jsem bookoval naše hotely, zajímalo mě, jestli příslušný hotel disponuje vlastním parkovištěm. Nechceme riskovat a nechat auto naložené na 14ti denní dovolenou jen tak na ulici. Většinou taková parkoviště nemají, ale doporučí to nejbližší a nejlevnější. V Mnichově mají dokonce s takovým parkovištěm nějakou bližší spolupráci, protože vám parkovací kartu potvrdí v hotelu a vy platíte za 24 hodin jen 10€! Standardní cena je pak kolem 15€ za 24 hodin.

Koek Kokodák

Hotel New Astoria, ve kterém jsme bydleli v Oostende, byl 150 metrů od pláže. Vybrali jsme jej pro jeho vzhled. Na pokoji nás pak překvapil vstup do koupelny. Tvořili ho dveře z masivního dřeva, které měly podobu lítajících křídel u vstupu do saloonu. O koupání v Oostende se ale vůbec nedalo mluvit, přece jen je to Severní moře. Večer jdeme tradičně na procházku, tentokrát s cílem ulovit něco k jídlu. Usedáme v sympatické zahrádce podniku s podivným názvem KOEK KOEK. Přichází obsluha a anglicky se ptá, které si dáme? „Prosím? Můžete nám přinést jídelní lístek?“ reagujeme, také anglicky, my. Obsluha udiveně kouká a ujišťuje se, že skutečně chceme jejich jídelní lístek?! Fakt, že ho tu nikdo nechtěl posledních 10 let, jsme pochopili hned vzápětí. Mají tu totiž jen kuře a chleba. Grilované. Půlku za 6,50€, nebo celé za 12€. Tečka. Odcházíme a bereme za vděk bistrem, s naprosto hnusným hovězím burgrem, který byl snad z ryb. Zlatej KOEK!, říkáme si. „Hele támhle ta hospoda vypadá sympaticky!“ povídá Markétka. „Jo a ty strejcové nám budou flusat do piva, až budeme sedět na zahrádce pod jejich pultem.“ povídám já. Jenže – nakonec jsme tam přece jen skončili a byl to snad ten nejneuvěřitelnější večer.

Hey, Samir!

Beer Tourism Café Manuscript je hudební a pivní bar až po střechu narvaný belgickými pivy. Nabízí nejen u nás známé značky, ale i méně známá piva a dokonce i místní regionální produkci Poppo Lou – Original Belgian Blond North Sea Beer. Místní provozní, belgickými bardy nazývaný Samir, je mistr výčepní a DJ v jedné osobě. Myslím, že se z nás stali přátelé hned po tom, co jsem mu říkal: „Hey Samir, play some song.“ „Which one?“ otočil se ke mě. „Sugarman!“ povídám. „Yeaaaah, Rodriguez!“ zaržál Samir. Když jsme si dali několik čepovaných piv, ukázal Samir směrem za mě. Byla tam stěna, celá popsaná drobným písmem. Místní nabídka lahvových piv. Bylo jich tam asi milijon! „Are You still happy?“ ptá se Samir vtipně. No, a pak to přišlo! Místní hoši nám jeden přes druhého doporučovali, co máme ochutnat, nebo co bezpodmínečně musíme ochutnat! Ne že bych měl konec v mlze, ale bezpečně vím jen to, že Markétka tancovala, že jí Samir pouštěl The Doors, že jsem plynnou vlámštinou (rozuměj chrochtácky), debatoval s kolegou na baru, přičemž jsme byli oba erudovanými odborníky přes belgická piva. Výsledkem byla celkem solidní útrata. Průměrná cena belgických piv je totiž 5-10€ za třetinkové lahve.

Jedno drobné zamyšlení. Udivilo nás a to nejen v téhle hospodě, ale i v ostatních, že v nich nebyli lidé … tedy pár ano, ale veškerý život se odehrával venku, těsně před hospodou. Mluvili jsme o tom s jedním místním štamgastem. Potíž je prý v tom, že se v Belgii nesmí v restauracích kouřit. Vůbec. Takže jsou všichni venku. Ovšem ne jako u nás, hlouček u vchodu do podniku s přimontovaným popelníkem na zdi. Tady je pobyt kuřáků venku postaven na roveň s pobytem uvnitř. Venku jsou totiž stoly, pulty, popelníky, obsluha, závětří, teplo … není to ale vyloženě zahrádka, prostě je ta hospoda na ulici. Z ulice je do hospody otevřené obrovské okno velikosti výkladní skříně, aby byla hudba slyšet ven! Věřte, že jsme se marně pokoušeli najít ty nekuřáky uvnitř, kvůli kterým tento zákon platí. A pak nám místní řekli: „…však u vás to bude taky a co nevidět.“

Atlantikwall

Oostende je pobřežní město ležící na severu Belgie. Leží téměř uprostřed obrovitánské stavby, kterou za druhé světové války stavělo Hitlerovské Německo. Atlantický val byl systém opevnění budovaný na pobřeží severní Francie a Normandie v letech 1942–1944, který měl zabránit invazi Spojeneckých jednotek z Anglie na kontinent. Po svém dokončení se měl Atlantický val táhnout od Norska až po hranice se Španělskem, tedy téměř 2000 kilometrů! Byl tvořen širokými minovými poli, zátarasy a dělostřeleckými hnízdy umístěnými v mohutných betonových bunkrech. Mnoho z těchto kolosálních bunkrů stále stojí, ale jsou rozebrané, místy poničené. V Oostende se však nachází unikátní Muzeum Atlantického valu, jehož prohlídku jsme absolvovali. Za cenu 13€ za osobu se vrátíte hluboko do minulosti. Ocitnete se ve druhé světové válce a stane se z vás Němec, procházející bunkry, polní kuchyně, kulometná hnízda, ubikace a velitelské stany. Všude jsou stovky autentických historických artefaktů. Zápisníky, mapy, zbraně, uniformy, ale i potřeby denního použití. V kombinaci s pokoji, postelemi a oblečenými figurínami vypadá muzeum velmi věrohodně.

Normandie a pořád prší

Smutní opouštíme Belgii a slibujeme si, že jsme tu zcela jistě nebyli naposledy. Naše další cesta vede podél pobřeží severní Francie. Náš cíl je 490 km vzdálený Camp Omaha Beach. U města Dunkerque houstne doprava geometrickou řadou. „Co je to před námi?“ ptám se navigátorky Markétky. „Calais“, povídá plynnou francouzštinou. Tak to je jasný, tady je břeh Evropy. Sem jedou úplně všichni, kteří míří do UK. Děláme kolem Calais neplánovanou objížďku přes Guines směr Abbeville. U Le Havre pak vstupujeme pomyslnou bránou do Normandie. Přejíždíme totiž impozantní Pont De Normandie přes řeku Seinu, který je dlouhý 2143 metrů. Jsme v Normandii a začíná pršet. Nejprve nenápadně, ale když jsme v Caen, strhne se průtrž. Přemýšlíme, jestli se neubytujeme v síti hotelů F1 přímo v Caen. Rozhodujeme se, že ano a F1 jde do navigace. Tlustý pán za miniaturním recepčním pultem hotelu F1, kam jsme dorazili, se nám omlouvá, protože je „komplitly ful!“ Co teď? Radíme se a v průběhu porady duha jak kráva. A druhá! „Hele přestává pršet a támhle, jak je vidět to moře se to protrhává! Vidím jasnou modrou oblohu!“ povídá Markétka. Fajn, tak to bychom mohli dojet do kempu, to je tak hodina cesty, postavíme stan a vymalováno!

Normandie je moc krásné místo. Tvoří ji v podstatě políčka, ne větší, než polovina fotbalového hřiště. Jsou mezi sebou oddělena mezemi se stromy a keři, nebo jen hustým křovím. Země je tu velmi členitá a rozmanitá. Tvoří ji větší či menší údolíčka, hluboká tak akorát aby schovala kamenné domky. Mezi údolíčky a poli se pak vinou uzoučké silničky na jedno auto, které mají uprostřed hrdě namalovanou přerušovanou čáru. No nádherně pohádkové místo! Kdyby nechcalo.

Camp Omaha Beach

Konečně přijíždíme na samý severní okraj Normandie, severozápadně od Bayeux. Asi kilometr za vesničkou Vierville je náš cíl, Camp Omaha Beach! Je 23:30 a závora do kempu je zavřená. Recepce zavřená, všude tma, kemp už evidentně spí. Co teď?! Zkoušíme internet v mobilu, nalézáme webové stránky kempu a na nich telefon. Vytáčím, zvoní. Ozve se ospalí frantík. Říkám mu anglicky: … že jsme před bránou kempu, že jsme právě TEĎ (!!!RIGHT NOW!!!) přijeli AŽ z Prahy a že bychom si rádi postavili stan. On mluví jen francouzsky. Chápu, že bude v kempu až ráno v 8 hodin. Hroutí se mi svět, protože spát skrčený za volantem se mi fakt nechce. OK, OK, pokládám … tůt tůt. „Co říkal?“ ptá se Markétka. „No…“ přeříkávám si rozhovor znovu. „ … že tu není, že tu bude až ráno v osm, ale že snad nějak otevře teď tu bránu nebo co …“ „Otevře? A jak z Paříže?“ směje se Gretl. Startuju, couvám, najíždím před bránu. Cvak a závora jde nahoru! Hurááá máme vyhráno, jdeme vybrat místo a stavíme stan. Zase začíná silně pršet. Poprvé stavíme stan a nepromluvíme na sebe ani slovo. Každý ví, co má dělat. Za chvíli je hotovo, ještě nafouknout matrace pusou, bo ta pumpa strašně řve a zalehnout. Je už hluboko po půlnoci…

Druhý den se jdeme podívat dolů na pláž Omaha. Letos je to přesně 70 let od vylodění. Procházíme se po pláži a sledujeme ostatní turisty. Hádám, že někteří z nich jsou jistě pamětníci. Střídavě prší a mrholí. Počasí v Normandii se prostě úplně nepovedlo. Navštěvujeme muzeum Dne D, jak píší Francouzi Jour J: Musee Memorial D´Omaha Beach, které je směrem na Saint Laurent. Muzeem jsme opravdu nadšeni. Je zde rozsáhlá expozice německé i všech spojeneckých armád. Uvidíte tu nejen výstroj a potřeby každodenního života, ale také zbraně, bojové vozy, sanitní auto a na konci autentický film. Z muzea míříme, stejně jako drtivá většina turistů, do Normandy American Cemetery and Memorial u Colleville. Den D skončil úspěšným vyloděním asi sto tisíc spojeneckých vojáků na plážích v Normandii. Ztráty činily devět tisíc mrtvých a raněných. Padlí američtí vojáci, které armáda nepřevezla na přání jejich rodin do USA, jsou pohřbeni právě zde na americkém vojenském hřbitově u Colleville-sur-Mer. Tisíce bílých křížů…

Mont Saint Michel

Platíme 38€ za dvě noci a opouštíme Camp Omaha Beach. Expediční cesta pokračuje 480 kilometrovým přesunem na západní pobřeží Francie. Naším cílem je kemp Les Baleines na ostrově Ré. Cestou přes zbytek jižní Normandie, jaký div, stále prší. Už je to třetí den a doufáme, že po přesunu 1000 km tomu mraku prostě nějak ujedeme. A nakonec i jo! Cestou jsme se zastavili, přesněji řečeno, chtěli zastavit, na velmi romantickém místě. Mont Saint Michel je žulový, 80 metrů vysoký, přílivový ostrov, tedy spíše poloostrov, protože je od roku 1879 spojen s pevninou úzkým náspem. Rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu je cca 15 m, takže buď je „hora“ obklopena tekutými písky nebo „plave v moři“. Odlivem se obnažuje mořské dno do vzdálenosti 10–15 km od pobřeží. Možná jste tento skvost, na kterém stojí rozsáhlý klášter, zahlédli stejně jako já při Tour De France. Jedna etapa vede právě tudy. Bohužel jsme ho viděli jen na vzdálenost tří kilometrů. Autem se tam nedostanete, protože vesnici před náspem uzavřeli. Je tam závora, intercom a hlas v něm vám řekne, že musíte mít kartu povolující vjezd. Stojí 47€! Jasně, je tu obrovské parkoviště a můžete jít dál pěšky. Dokonce jsou první 2 hodiny zdarma. Jenže ta další stojí 12€. Malou násobilkou lze spočítat, že 3 kilometry ujdete za cca 40 minut. Zpět také 40 minut. S prohlídkou je to časová ztráta téměř 3 hodiny, nehledě na to, že to parkoviště je velmi drahé. Vždyť třeba 15€ stojí 24 hodin v podzemním parkovišti! Mont Saint Michel je ovšem takový úkaz, který jinde v Evropě neuvidíme, takže nevylučuji nějakou budoucí cílenou návštěvu.

Huitresárny, srkáče a majáky

Přes města Rennes a Nantes se dostáváme na ostrov Ré, Ile de Ré. Je to téměř pohádkový ostrov. Je neuvěřitelně plochý. Nejvyšší bod je Peu des Aumonts a dosahuje nadmořské výšky 20 metrů! Jinak je Ré 26 km dlouhý a 5 km široký. Od roku 1988 je spojen s pevninou ladným tříkilometrovým mostem, který začíná v La Rochelle. Když chcete most přejet, musíte v sezóně zaplatit 16€. Logicky, pokud na ostrově stanujete jako my, jste odkázáni na ostrov. Výlet do La Rochelle by byl fajn, ale cestou zpět platíte znovu 16€. Náš kemp je na samém konci ostrova, na výběžku do Atlantiku a jmenuje se Camping Les Baleines. Teprve na místě zjišťujeme, že má 4 hvězdičky a že je fakt parádní! Slečna v recepci nám na plánku vyznačuje asi 6 míst, na která se jdeme podívat. Vybíráme, kde rozbijeme tábor. Nakonec volíme místo, které je asi 100 metrů od Porte de la Mer, což je pradávná brána k moři. Za 3 noci tu necháme 82€.

Na ostrově podnikáme výpravy a našimi cíli jsou Phare des Baleines – maják, který nám každý večer připomíná, že je 21 hodin, nebo městečko Les Portes en Ré, které je slepou cestou na severní část ostrova. Moc se nám líbilo ve městě Saint Martin, které je vlastně jednou velkou pevností. Navštívili jsme místní kostel a za 3,70€ jsme vyšlapali na jeho věž, ze které je vidět snad na celý ostrov. Cestou nahoru nás v cestě povzbudil ten mladej týpek, co sedí dole a vybírá vstupný. Na schodišti úzkém několik desítek centimetrů, když se protahujete kolem 4 metrového zvonu a dáváte pozor, kam šlapete, se ozve obrovské GAAAAAAUUUUUUuuuuuuuu!!!!! Vy o tom zvonu pochopitelně nemáte ani ponětí! Se srdcem v krku se rozhlížíte, co to bylo. Aha, tady už je zvonice a támhle je kamera. Ten frantík nás jistě pozoroval!

Ostrov Ré je ale znám především cyklistům. Je tu na 90 kilometrů cyklostezek, které propojují všechny kouty ostrova. Cyklisti jsou logicky úplně všude. Dále jsou tu ústřicové plantáže a saliny, ve kterých se z moře získává sůl. Ta se pak nejen v surovém stavu, ale i různě upravená prodává snad všude. Nějaké plody moře si snad někde dáme. Najdeme restauraci, která je nám sympatická, usedneme, a když přijde obsluha, začíná domluva. Jako třeba tady. Anglicky Francouzi moc nemluví. Vždy raději řeknou „Alitlbit“ a nejraději by přešli na francouzštinu. Pak ale, vědomi si toho, že peníze, které máte v kapse, mu pravděpodobně chcete nechat, se snaží něco říci. Tuhle mi někdo říkal, že je důležité pozdravit na začátku francouzsky a že má pak vyhráno. Ani to moc nefunguje. Po bonjour, či bonsoir se na vás sice usmějí, ale to je tak vše. Na druhou stranu musím říci, že tam kde je to jen trochu možné se anglicky domluvíte bez problémů. Tady ale obsluha ale anglicky nemluví. Bohužel v této restauraci zrovna dnes nevařili, měli pouze sladká jídla, neboť, jak jsme pochopili, včera měli večírek a kuchař šel spát až v 7 ráno. Objednali jsme si proto alespoň pivo, našeho oblíbeného Pelfortha.

Trajektem ve středozemí

Po 3 dnech se loučíme s ostrovem Ré. Bylo tu krásně, kemp úžasný a určitě se vrátíme. Cestou přejíždíme známý most do La Rochelle. Sjíždíme do podzemních garáží, kde nás omračuje cena 0,80 za 1 hodinu. Parkovitě je v centru na náměstí Place Verdun a prohlídka města tedy může začít. Je děsný vedro. Biskajský záliv nás přivítal 30° vedry. Ale lepší, než ten déšť. V La Rochelle, přístavním městě, které svá práva dostalo od Viléma IV. v roce 961, navštěvujeme přístav, který je chráněn několika věžemi. Za druhé světové války byla právě zde německá ponorková základna. Naším dnešním cílem je však náš starý dobrý kemp La Grigne, 50km západně od Bordeaux. Vloni jsme tam byli poprvé a letos v lednu jsem rezervoval stejné místo jako loni. Z La Rochelle je to 236 km. Na přesun máme celé odpoledne, tak zcela záměrně nejedeme po dálnici a neplatíme péage. Francie po vesnicích, je ještě krásnější. Souhrou několika náhod se ocitáme na cestě do Blaye, což je vesnice ve které kotví trajekt. Naloďujeme se a přeplavujeme estuár řeky Gironde. Estuár je vlastně jakási delta řeky, která se vlévá do moře, akorát že estuár je mnohdy dlouhý i stovky kilometrů. Plavba trvá něco přes 20 minut a stojí 14€ + 2,70€ za každou osobu. Ono to péage by stálo stejně o)) V kempu La Grigne stavíme stan a užíváme si 8 dnů klidu, sluníčka francouzského vína a pohody.

Moře je letos teplé takže, se mácháme jak malé děti, dokonce jsme postavili krokodýla, chobotnici a pavouka z písku o)) Po dvou dnech odjíždíme do Bordeaux do Decathlonu a kupujeme plážový stan a surf, neodolali jsme a chtěli se také sklouznout po vlnách. Po cestě na pláž je pár hospůdek, tak si říkáme, že bychom si dali konečně plody moře! Vybrali jsme příjemnou hospůdku se zahrádkou a sedli si do stínu. Objednáváme si mušle a krevety a samozřejmě pivo. Servírka nám přinesla malé 0,25cl. Říkají tomu demi a stojí 3,50€. Přitom velké, tedy 0,5l stojí 5€. Při další objednávce tedy poroučíme velká piva. Když je donese, říkám: „ No to je vono!“ a ona na to „Vy jste češi?!“ … svět je takhle malej! Mušle i krevety jsou výborné a proto se zde přespříští večer stavujeme znova. Dáváme degustační talíř plný mořských plodů. Markétka zná krevety a tak se do nich pouští. Jsou tu ale i langusty a tak dělá osobní životní rekord a cpe se langustama. Místní ústřice – huitres jsou famózní a tak jich polykám celý tucet. Srkáče, jak jim říkáme s Basťochem, stojí v restauraci 13€ a je jich 12ks. V supermarketu E.Leclerc, což je poměrně slušný obchod, jich mají za 5€ celé kilo.

Nastává čas, kdy se musíme s Biskajským zálivem rozloučit. Balíme stan, všechny plachty a windschutzy, a cpeme to do auta. Vracíme magnetickou kartu na vjezd do kempu a platíme 135€ za 8 nocí. Vyrážíme napříč Francií od západu k východu. Máme před sebou 910 km na Francouzko – Německé hranice do města Mulhouse, kde spíme v hotelu F1. Na téhle trans-francouzské trase Markétka obvykle vybírá místa, kudy jedeme, a čte z bedekru, kdy byla založena, co je tam k vidění a tak. Cesta ubíhá svižně. Cestou překračujeme Francouzskou obdobou Českého masivu s jeho sopečným Českým středohořím. Jmenuje se Centrální masiv (Massif Central). Jedná se o rozsáhlou vysočinu (85 000 km²) a blokové pohoří, zaujímající velkou část střední a jižní Francie západně od řeky Rhôny. Jeho nynější podoba je výsledkem rozsáhlé vulkanické činnosti ve třetihorách a téměř všechny hlavní vrcholy jsou vyhaslými sopkami. Po dálnici se dostáváme až 1100 m.n.m. Sopky vpravo v dálce jsou impozantní. Do Mulhouse přijíždíme ve 22 hodin večer. Hotel F1 je ještě volný. Přespíme za 34€. Užíváme si průmyslových buňkových toalet a sprch. Pokoj je čistý a hned usínáme.

Biergarten und Rudi aus Marienplatz

Trasu přes Mulhouse, tedy z Francie rovnou do Německa volíme záměrně. Každá navigace by vás vedla přes Ženevu a Švýcarsko. Jenže na tamní 400 km dlouhé dálnici se platí známka za 40 franků. Volíme tedy severní obchvat Švýcarska kolem bodamského jezera. Zjišťujeme však, že každé ušetření ve svém důsledku znamená komplikaci. Touhle trasou totiž jedou všichni. Milion aut, přívěsů motocyklů. Samá zácpa, mnohdy jedeme krokem. Výhled na Bodamské jezero je ale fajn. V Mnichově jsme odpoledne. Bydlíme opět, stejně jako loni, ve Smart Stay Hotelu za 79€ za noc. Tradiční zakončení naší dovolené může začít. Nejprve míříme do Augustiner-Keller. To je jedna z nejhezčích a mezi mnichovany asi nejoblíbenější pivní zahrada. Je na rohu ulic Arnulf a Zirk-Krone u hlavního nádraží. Za rohem je velký pivovar Spaten, ale tady se, jak už název napovídá, čepuje výhradně pivo z nedalekého pivovaru Augustiner. Zahrada s kapacitou 5000 míst pod majestátními, cca 150 let starými mohutnými kaštany překvapí přes svojí rozlehlost jistou útulností a atmosférou. Krásné starobylé místo má svoji historii, která začíná rokem 1812, kdy na místě staré usedlosti vznikl hostinec. Usedáme a čekáme na dva mázy, rozuměj dva tupláky. Než se tak ale stalo, přihnala se bouře a lilo jako z konve. Stojíme snad 40 minut pod deštníkem!

Když déšť polevuje, přebíháme do samoobslužné části biergartenu. Kupujeme „zwei Maß Bier“ za 14,80€ a usedáme pod střechu. Je nám lépe, ale stejně jdeme do hotelu pro suché svršky. Večer vyrážíme tradičně do Hofbräuhaus, jejichž pivo jsme si před 2 lety vyhodnotili, jako nejlepší mnichovský ležák. Letos podražili. Tuplák stál 7,30, letos 8€. K jídlu klasika. Schweinhaxen und leberknödelsuppe. Cestou na hotel se v noci ještě na jedno zastavujeme na Marienplatzu. Přímo před budovou radnice je restaurace se zahrádkou do širokého náměstí. Poroučíme si pivo, o kterém ještě netušíme, že je nejdražší z celé naší dovolené. Hacker Pschorr, tuplák za 11€! Pravda, belgická piva byla dražší, ale to nelze srovnávat. V Belgii se jednalo o třetinky většinou svrchně kvašených piv, ale tohle je obyčejný ležák. „No jo, seš v centru Mnichova“ povídá mi česky číšník Rudolf, řečený Rudy z Marienplatzu. „Ty vole pocem vod kuď seš?!“ povídám mu. Je z Vršovic a na zápěstí má náramek Slavia. Muj kluk!

A to je všechno. Druhý den jsme vyzvedli auto z podzemního parkoviště za 10€ a vydali se na cestu do Prahy.

Dovolená se vydařila stejně jako v loni. V Normandii pršelo, ale dalo se to přežít. V podstatě jak začala tak i skončila, neboť v Mnichově pršelo taky.

A víte co? Už plánujeme další rok! Pracovní název by mohl být Paříž 2015. Jezdí se tam přece po svatbě, ne?

A několik cifer závěrem. Rozpočet jsme měli 60 000,- a byl na všechno. Tedy na naftu, hotely, kempy, mýta … i „kapesné“. Například za naftu jsme dali téměř 20 000,-. Jen mýto (péage) ve Francii nás přišlo na 4500,-. Hotely a kempy pak na 13500,- No rozpočet jsme vyčerpali do haléře. Tedy do centu o))

Video

Fotogalerie

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *