EVROPA 2017: Belgické trapistické pivovary

Shlédnutí: 4

Byl to sen, který ve mně zrál deset let. Věděl jsem, že tu cestu jednou podniknu, že tomu tajemství musím přijít na kloub, že odhalím ty legendy, které se o nich nejen v pražských hospodách vykládají. Nejpřísněji střežená výroba piva na světě. Trapistické pivovary.

„Pojedeme autem do Belgie! Budeme po ní cestovat deset dní, naším domovem budou hotely, na večeři si zajdeme do nějaké restaurace, ale to jen v případě, že se nám nebude chtít odejít z hospody. Cestou navštívíme na dvacet pivovarů, která vyrábí na padesát různých piv. A pozor, bude mezi nimi všech šest belgických trapistických pivovarů!“  Takhle jednoduše jsem manželce oznámil svůj letošní prázdninový plán. Chvilku bylo ticho. Markétka přemýšlela. Patrně vzpomínala, jak jsem jí v Antverpách koupil zásnubní prsten s diamantem – „No tak jo, proč ne!“ a bylo hotovo!

V Belgii už jsme spolu totiž byli. Projížděli jsme jí cestou na západní pobřeží Evropy. Navštívili jsme tenkrát Brusel, zmíněné Antverpy, a pak jsme našli překrásnou hospodu Manu Script v Oostende. Dominovali jí černé tabule sahající od podlahy až po strop, které byly popsané bílým fixem. To všechno byla piva. Desítky piv! Někde tady, myslím, se začala formovat naše záliba ve svrchně kvašených pivech.

Bastogne

Německo jsme doslova přeletěli. Byl to nutný tranzitní přesun přímo do srdce Ardén do Valonského Bastogne. Město bylo za druhé světové války okupováno Němci a během bitvy v Ardenách zde došlo ke krvavým bojům. Dnes už tuhle smutnou historii připomínají jen památníky. Bastogne War Museum navštěvujeme hned druhý den. Pořizujeme několik fotografií, ale honem do auta. Před námi je šedesát kilometrů do prvního trapistického pivovaru, který se jmenuje, Orval.

Může to být touha poznat neznámé, nebo touha po nalezení pravdy, co člověka žene vpřed. Vždyť vzpomeňme, co jsme kdo o trapistických pivovarech slyšeli. Že tam pivo vaří mniši, že jej vaří vždy jen o půlnoci, že u toho nesmí ani promluvit a že všechny trapistické pivovary jsou hluboko a vysoko v horách! S každou další reprodukcí se pak přidává další a další zaručená informace o tom, jak to ti mniši dělají. Skutečnost nás ale v mnohých pivovarech překvapila. 

1. Orval

Orval, nacházíme díky navigaci a poměrně přesnému road plánu, záhy. Leží na samých hranicích s Francií v Abbaye Notre-Dame d’Orval. Opatství je to velmi rozlehlé, ale přesto lze u jednotlivých staveb dobře rozpoznat jejich funkci. Pivovar vidíme na první dobrou. Vždyť tomu se nic nepodobá. Leží za zdmi kláštera a tak hledáme nějaké visitors centre. Za šest euro jsme vpuštěni přímo do areálu kláštera. Hltáme historii tohoto místa, které je pro návštěvníky skutečným kouzlem. Neprocházíte zde totiž staletou, ale tisíciletou historií. První mniši sem přišli z Itálie už v roce 1070! Na prohlídkové trase procházíme původními chrámy. Orval je skutečně velkolepý a jeho spojení s pivem je zosobněno interaktivní prohlídkou všech výrobních provozů. To už se ale kolem kina, kde se promítá film o historii kláštera, dostáváme zpět do návštěvnického centra. Okamžitě nakupujeme papírové boxy s pivem a magnetku. Láká nás ovšem i zde vyráběný Orval sýr. Musíme dál, čeká nás Chimay!

2. Chimay

Projíždíme francouzským hraničním výběžkem s Ardénským národním parkem a po překročení řeky Mázy se dostáváme zpět do Belgie. Abbaye Notre Dame de Scourmont, není tak velké, jako Orval. V tuhle chvíli ale ještě nevíme, že už žádné opatství nebude tak monumentální a přívětivé jako právě Orval. Hledáme vchod, nebo prodejnu. Nic takového tu ovšem není. Pivovar dokážeme rozeznat opět naprosto bezpečně a i zde je situován za zdmi kláštera. U obrovských dubových vrat se srocuje nějaká skupinka Irů. Tajně se mezi ně vkrádáme, a ačkoliv nemáme samolepku s křestním jménem na bundě, mnichům u vchodu je to jedno. Turista jako turista. Vyslechli jsme si tak poutavý příběh o historii kláštera včetně pivní zápletky od člověka, který má kanceláře osm kilometrů odtud. Aha, takže tady jsou jen mniši? Žádná prodejna? Navigace nás ale vysvobodila a neomylně zavedla ke kilometr vzdálenému Poteaupré Espace Chimay, kde se naplňují naše touhy stran této značky. Discovery se začíná plnit.

3. Rochefort

Do třetího trapistického pivovaru přijíždíme lehce před 17 hodinou. Rochefort v Abbaye Saint-Remy je uzamčený na dva západy, parkoviště prázdné, nikde ani živáčka. „Hele tamty ty vrata, to bude asi vchod, a v tý kukani je nějakej mnich!“ volala Markéta. Jdeme k němu. Benediktýn sedí asi ve třímetrové výšce za oknem kanceláře. Máváme na něj rukama, abychom upozornili, že tu jsme. Nic. Jen za oknem je cedulka, na které stojí: Opatství je místem meditace a není možné ho navštívit. Fajn, jedeme do hotelu.

Dinant

Dinant je krásné starověké město na řece Máze s monumentálním kostelem. Nizozemci tu postavili Citadelu – pevnost, která je na skále ve výšce sto metrů nad hladinou řeky.

Navštěvujeme také rodný dům Antonína Saxe, výrobce prvního saxofonu a most, kde byl zraněn De Gaulle.

Pivně je Dinant zaslíben Leffe. Maison Leffe je muzeum s možností ochutnat devět druhů piv této značky. Večer, když sedíme v hotelovém lobby baru, jsme udiveni. Tady v Ibisu, mají totiž na kartě pět ze šesti trapistických piv! To ovšem ještě nevíme, že je to tak v každém Ibis hotelu, ve kterém budeme. A s veškerou péčí a servisem, včetně originálního skla! Páni!

Pivní kultura v Belgii je na úplně jiné úrovni, než na jakou jsme zvyklí u nás. Já vím, že nelze srovnávat sommelierství ležácké a svrchně kvašené, ale elementární slušnost k nápoji být musí! V Belgické restauraci, dokonce i v té nejzapadlejší, je naprosto normální, že vám pivo servírují tak, jak se má. A to, jak se má servírovat, jim řekne zástupce pivovaru. Někdy jen lahev a příslušná prázdná mokrá sklenice, jindy je k tomu na stopce papírová sukýnka, někteří bazírují na misce s originálním sýrem. Nalít si pak pivo do lahve je už vaše soutěž, vaše výsada. Tam kde je pivo čepované, přijde téměř vždy do příslušné sklenice. Pivní pěna musí přetéci hrdlo sklenky a následná pěna je obratně seříznuta pivním nožem. Následně je, zpravidla třetinková sklenice, ponořena do čisté ledové vody a položena před hosta. Věřte mi, velmi lehce se na takový servis zvyká a hlavně, jde to!

4. Westvleteren

Westvleteren je snad nejbájnější trapistický pivovar. O něm jdou skutečné legendy. Když jsme se k němu blížili, naprosto rovinatým a mořem rozmáčeným terénem západního cípu Belgie, mysleli jsme si, že je to vtip. Ale našli jsme ho! Naše číslo čtyři. Brouwerij de Sint-Sixtusabdij van Westvleteren. Procházíme kolem opatství do míst, kde vidíme pivovar. Zase ho prozradila technologie. „Hm tak je to jasný, ten Honza měl pravdu. Podívej!“ říkám Markétě a ukazuju na automobilovou smyčka ne delší než padesát metrů. Jednou brankou auta vjíždějí, uvnitř si nakoupí pivo a druhou brankou zase vyjedou. Bohužel je nutné zatelefonovat dva dny předem, nahlásit registrační značku auta a požadované množství piva. Za dva dny je vaše objednávka připravena k vyzvednutí. Pokoušíme se přemluvit obsluhu, že jedeme až z té daleké Prahy, ale jeho instrukce jsou neprůstřelné. Neprodá!

Když se vracíme na parkoviště, míjí nás dvoupatrový autobus, plný německých turistů. Zavětřím a zavelím. Jdeme! Sledujeme, kterak řidič s tím korábem couvá na stejné parkoviště a turisté houfně prchají kamsi po cestě. Jdeme za nimi, dokud nás nedovedou do In de Vrede – pivovarské hospody s pěti sty místy! Padá nám brada. Tady je Orval nejen na čepu, ale i na prodej. A také trička, šampóny a mnoho dalšího. Do auta jde další krabice.

Bruggy

Večer si o tom ještě dlouho povídáme v pivovaru Cambrinus v Bruggách. Byla to náhoda? Například Rocheforisti vůbec nechtějí, aby je v klášteře někdo rušil. Nemají ani prodejnu a tady? Velkolepý moderní zájezdní hostinec, na místě, kde to člověk nejméně čeká. V půvabných a historických Bruggách strávíme ještě následující den a mimo povinné projížďky lodí po kanálech Benátek severu, usedáme do sympatických hospod a vychutnáváme si i druhý místní pivovar Halve Maan. Naprostým překvapením je pak pro nás hospoda De Garre, která je přístupná snad tou nejužší uličkou ve městě. A ten výběr piv! Od majitele se dozvídáme, že je tu teprve 23 let. No teprve, to je na naše poměry celkem slušná historie, pomyslíme si nahlas. „Ale jo, to asi jo, ale tenhle dům je z roku 1417!“ Cestou do hotelu se ještě zastavujeme v Cafe Cambrinus, milou odnoží pivovarské hospody, kde je jen tak mimochodem dvaceti pípa a k pivům si můžete objednat malé snacky v podobě briošek se sušenými šunkami a různými delikatesami.

Díky Jirkovi Bejčkovi Stehlíčkovi se Kasteel Rouge stalo naším svatebním pivem. Před dvěma lety jsme si jím přiťukli na začátku společné cesty životem. Je tedy logické, že se na belgické cestě musíme podívat do Brouwerij Van Honsebrouck. Zpětnou optikou bychom mohli říci, že místní prodejna byla nejkomplexnější, nejpříjemnější a nejvydařenější co se místního pivovaru a jeho produktů týče. Jsou tu všichni Bacchus, Brigand, Filou, Kasteel, Slurfke, St. Louis, Passchendaele. V prodejně Bierkasteel  mají mimořádnou kombinaci všemožných balení, kde od čtyřlahvového je součástí i sklenice. Nechybí ale i hospodské a barové vybavení. Sklo, tácky, odkládací gumové prostírání a nabídka místních čepovaných piv. 

Následují Brouwerij De Brabandere, který mě před třemi lety na festivalu Zythos naprosto odzbrojil svým Petrus Aged Red, pak Brouwerij Bosteels, kde se dělá tak známý Kwak, Tripel Karmelit, či pivní šampaňské Deus a posledním dnešním pivovarem, je legendární Huyghe Brewery ve městě Melle. Tady nás vítá obrovský růžový slon Delirium Tremens. Dokonce i fontána má tvar slona. Bohužel tu marně hledáme visitors centre. Snažíme se dobouchat a dozvonit kamsi o patro výš, ale beznadějně. No jo, vždyť na webu píšou, že prohlídky jsou možné až od patnácti osob. Markétka je smutná, že nemá pink elefanta. Cítím, že to byl jeden z pivovarů, kam se opravdu těšila. Nechci se vzdát a vcházím branou pro kamiony přímo do areálu pivovaru. Všude jsou mladí kluci na ještěrkách a vozí palety piv sem a tam. Ha, expediční kancelář. Až tady si uvědomujeme, že už nejsme ve francouzské Belgii, ale v té severní. Ten chrochtací přízvuk je absolutně nečitelný. Ale pak začal koncert! „Dobrý den, chtěli bychom všechny druhy od Delirium Tremens, prosím!“ zkouším angličtinu a úspěšně. Ještěrkáři začali svážet z útrob obrovského skladu pivo. Máme i vánoční, a třeba tohle jsem ještě neviděl! „A máte tričko? A támhleta paní má na telefonu obal se sloneeemmm!“ Největší ředitel expedice a všehomíru nám sehnal a prodal, co nám na očích viděl. Kdybychom neodešli, tak ho Markéta svlékne z té mikiny. Také se slonem.

Gent

Gent se dá vnímat, jako město žijící ve stínu Brugges. Je stejně malebné, stejně uhrančivé a stejně historicky zachovalé. Ale jen tady se vám stane, že jdete kolem hradu, který je uprostřed města! Můžete se ho dotknout! A kolem něj jezdí tramvaje. I Gent je zapsán v UNESCO, ale mi se jdeme zapsat do Waterhuis aan de Bierkant. Ta voda v názvu hospody má původ v osmnáctém století. Dům vznikl jako zásobárna čisté vody, v době morové rány. Dnes je tu dvacet píp, restaurace a romantická zahrádka. A pak další šok. Trappistenhuis bruin biercafe je hospoda tak pro šedesát sedících. Obsluhuje tu sama majitelka a všechno stíhá. Čepuje, nosí lahvové speciality, mění hostům příslušné pivní sklenice a ještě roznáší malé mističky se slaným snackem, protože dobře ví, že sůl podporuje pití. U toho všeho je milá a usměvavá. Takže ano, jde to!        

5. Westmalle

Dnes nás čekají další tři pivovary. Ba co víc, dnes uzavřeme tu šestici trapistických. V Ertvelde už drze vjíždíme autem přímo do Brouwerij Van Steenberge, kde se vyrábí Gulden Draak, Augustijn a Piraat. Nikdo si nás nevšímá a tak se v moderní prosklené kanceláři ptáme na možnosti. Na prohlídku je nás i tady bohužel málo a prodejnu nemají. Nu což, jedeme přes Antverpy a zastavujeme před naším belgickým číslem pět. Abdij der Trappisten van Westmalle! Sjíždíme z hlavní silnice a kilometrovou alejí se dostáváme k obrovskému komplexu kláštera. Musí být velkolepý. Bohužel i zde se dozvídáme, že pivovar ani opatství nejsou přístupné návštěvníkům. Smůla. Pokračujeme tedy dál asi osmdesát kilometrů. V autě je naprosté ticho a trochu smutno. Vjíždíme do Holandska, abychom se těsně před posledním trapistou vrátili zpět na Belgickou půdu.

6. Achel

Sint-Benedictusabdij je známý také jako Achelse Kluis. Achel, naše číslo šest. Poslední trapistický pivovar. Když parkujeme, začíná hustě pršet. No – Super. V autě si dáváme pusu, že je máme všechny! Smějeme se, což nám evidentně zlepšuje náladu. „Tak pojď, mrkneme se tam.“ Pobízí mě Markétka. Vcházíme branou přímo do opatství. Zarazí nás tu ale supermarketové vozíky. Tady?! A hele, dveře s nápisem SHOP! No tak ukaž … a … nevěříme vlastním očím! Tak tady je to místo, tady je ten trapistický svatý grál! Nacházíme se v pivním supermarketu s rozlohou menšího Tesca. Přímo za zdmi trapistického kláštera. Pivo kam se podíváš. Známé i neznámé, k tomu spousty pivních sklenic všech myslitelných značek. A tady je další sál. Sýry, klobásy a zavařeniny. Běžím pro ten supermarketí vozík a nakládáme ho po okraj. Všiml jsem si, že mu šmajdá kolečko ale což, mi už dnes oběti přinesli! Nakupujeme všechno a od všeho! Sklenice trapistických pivovarů tu stojí šedesát až osmdesát korun jedna! Trapistická piva začínají na sedmnáctikoruně! Ještě bednu Westmalle…! Večer jsme v Leuvenu. Při večeři v Pivovaru Domus nedokážeme zadržet pozitivní emoce a vzájemně se přebíjíme trumfy. „A viděl´s ty sejry?!“ Samoobsluha v Achelu zkrátka neměla chybu.

Waterloo

Završení naší belgické cesty musí být logicky v hlavním městě Evropy. Dostáváme se tam přes zajímavou zastávku u Waterloo, kde tenkrát Napoleona stihla ta nehoda. Dnes je tu čtyřicet pět metrů vysoký pahorek, na jehož vrcholu je umístěna železná socha lva, který cení zuby směrem k Francii. Přímo v Bruselu navštěvujeme Atomium a pak si děláme fotografie všech tří čůrajících soch. Že znáte jen toho chlapečka? Tak najděte ještě pejska a ta čůrající holčička je u legendárního baru Délirium Café. Ten se rozrůstá každým rokem. Však už se tomuto místu říká Délirum Village. V každém patře čepují něco jiného, a každé patro má svojí neopakovatelnou atmosféru.

Malmedy

Naše cesta pomalu končí a je čas se posunout blíž k domovu do městečka Malmedy, kde nás čeká asi to nejkrásnější ubytování z celého týdne. V hospodě na náměstí popíjíme mimo jiné i pivo z místního pivovaru Malmedy a posloucháme, jako v každém městě, zvonkohru. Druhý den ráno, poslední zásoby piva a sýrů v místní Delhaize (Delvitě) a vyrážíme domů. Na poslední chvíli jsme se rozhodli navštívit ještě pivovar La Chouffe, kam jsme dorazili bohužel 2 minuty po začátku 90 minutové polední pauzy. Nu, což, alespoň se máme proč vrátit.

Byl to krásný trapistický sen a já si ho splnil! Navštívil jsem všech šest belgických trapistických pivovarů! Nikoho takového ve svém okolí neznám. Spousta mýtů byla vyvrácena a mnoho legend bylo založeno. Ovšem největší výhra je ta, že byla Markétka se mnou a skvěle se bavila. Kdo tohle má?

Trapistický pivovar
Trapista je druh svrchně kvašeného piva vyráběného v trapistických klášterech buď přímo mnichy, nebo pod jejich přímým dohledem. Trapistické pivo patří mezi belgická piva typu Ale. Aby mohlo být pivo označováno jako trapistické, musí splňovat přísná pravidla, jako například pivovar musí být umístěn za zdmi kláštera, nebo že výtěžek z prodeje piva musí jít na dobročinné účely. Na světě existovalo donedávna jen sedm pivovarů, které mohly nazývat své pivo trapistou. V roce 2012 přibyl další trapistický pivovar v Rakousku. A v roce 2013 pivovar v USA a v roce 2014 dva pivovary v Holandsku a Itálii. Celkem je jich tedy jedenáct.

Původní roadbook nabízíme ke stažení ZDE

Markéta & Milan Kabrnovi