Vertigo II

Už několik měsíců si říkám, že bych měl sepsat článek s názvem Vertigo II. Něco jako ohlédnutí po dvou letech. Dneska ráno jsem našel v poště email od Karla: 

Dobrý den. Četl jsem váš příběh motání hlavy, mám stejný problém již rok, jak to u vás dopadlo, jste již v pořádku? A přisli lékaři na příčinu? Děkuji vám za odpověď, Karel

Odepsal jsem mu následující řádky: 

Hezký den,

je to proces, který trvá velmi dlouho. Skoro bych řekl, že rok ještě nic neznamená. Není to jako zlomená ruka, která časem sroste, nebo rýma, ze které se dokážeme vyležet. Vertigo, tak jak jsem ho poznal já, není otázkou dnů ani týdnů. Tohle se pohne o milimetr za měsíc. Chce to fakt trpělivost. Přesto je ale řada věcí, které můžete udělat vy sám. Já jsem si uvědomil, že je naprosto nezbytná spolupráce s vlastním tělem a můžete to klidně nazvat sebeléčení. Musel jsem připustit skutečnost, že moje Vertigo nebyla náhoda. Byl to důsledek mého způsobu života. Choval jsem se ke svému tělu tak, že si řeklo, že to bez restartu dál nejde.

Jakkoliv to zní podivně: jakoukoliv nemocí nám tělo dává signál, že se mu něco nelíbí. Že je něco v nepořádku. Tehdy je potřeba začít mapovat vlastní způsob života. V případě Vertiga je dobré v první řadě odpočívat. Střední ucho se po ataku Vertiga musí znovu zkalibrovat a to chce klid a čas. Fakt dejte ten prostor sám sobě a odpočívejte. Potřebujete se uklidnit a hlavně přemýšlet!

Doktoři jsou schopni poměrně exaktně rozpoznat biochemii krve. Mají na to přístroj, který jim vyjede sjetinu s grafem. Dokáží se vám podívat magnetickou rezonancí do samého středu vašeho mozku a ze snímků pak mohou vyvozovat nějaké závěry o případných anomáliích. Ale o vašem způsobu života neví vůbec nic! Váš způsob života si určujete vy sám a pouze vy sám jej dokážete léčit. Začněte tím, že si položíte otázku, proč se to stalo mně? Co dělám blbě, že jsem tomu šel naproti? Já jsem začal tím, že jsem definoval, jaké mám stravovací návyky. Co nejčastěji jím, proč a jestli to jde změnit. Dál. Nemám žádný pohyb. Myslím tím žádný sport, ani procházky, nic. Co zaměstnání? Baví mě práce, kterou dělám? Nemám tam nějaké vypjaté stresové situace? A co revitalizace organismu? Odpočinek, spánek?

Ne nadarmo se říká, že ve zdravém těle je zdravý duch. Je to jen o přístupu k životu. O tom, jak se k té své tělesné schránce chováme. Když se zamyslím nad tím, co jsem začal dělat jinak nebo o čem jsem přemýšlel, dal bych dohromady těchto několik bodů, které je potřeba si projít a trošku je ve svém životě srovnat:

  1. Chodím do práce, kde vykonávám činnost, která mě baví. Jasně, zažívám stresové situace, ale vím, že je umím zvládnout tím, že tu danou věc či problém, umím vyřešit. Mám ty vědomosti a schopnosti. Tím do jisté míry eliminuji stresové situace na pouhé provozní pracovní problémy. Z práce by měl jít člověk maximálně pouze unavený. Nikoliv zdeprimovaný, vystresovaný nebo jinak v tenzi. To je blbě.
  2. Práce unavuje a člověk potřebuje odpočívat. Ale odpočívat efektivně. Takže práce musí být vyvážena odpočinkem. Neodpočívá se ani sportem, ani sezením v hospodě. Odpočívá se nejlépe spánkem, který musí trvat minimálně 7 hodin, spíše ale 8 hodin. Jsou noci, kdy spím i 10 hodin. Tělo si prostě řekne, poslouchejte ho.
  3. Jídelníček a stravování. Každý doktor vám řekne, že na vysoký cholesterol je dobré jíst věci, kde je nízký, a hned vám nasadí dietu. Dietu ale nikdo držet nechce. Prostě jen jezte o kousek zdravěji, než dosud. V jídelníčku každého z nás jsou potraviny, které tam nepatří. Vyhoďte je, nejezte je. Není to dieta, ale uvědomění si, že něco už fakt nemusím dělat. Zamyslete se nad tím, jak často jíte ryby. Vezměte si vepřové, hovězí a drůbeží maso a přiřaďte jim procentuální zastoupení ve vašem jídelníčku. Tím pochopíte, co je špatně. Já jsem zhubnul ze 105 na 95 kg během 4 měsíců. Žádná dieta. Jen nepatrné změny ve stravování. Žádné knedlíky, více luštěnin, ryby a drůbež a moře zeleniny a ovoce.
  4. Zní to blbě, ale nazval bych to zájmovou činností. Může to být sport nebo hra na kytaru nebo rád hrajete kulečník. Je úplně jedno v čem se budete realizovat, jen vás to v první řadě musí bavit. To je nejdůležitější. Když vám někdo řekne, že máte metat kozelce, asi vás to bavit nebude. Z toho se totiž zase stává práce. Nedělejte něco pro něco. To je zase jen práce a zase jen únava. A jste ve spirále. Já objevil jógu a východní filozofii. Buddhismus. Víc k tomu nenapíšu, jen říkám, že potřebujete mít tenhle bod odškrtnutý. Cítit se v pohodě tím, že se něčím smysluplným bavíte.
  5. Alkohol a večírky. Tím to začalo, je to v úvodu mého prvního článku. Tady jsem se velmi sebekriticky zamyslel nad tím, jestli fakt potřebuji tolik juchat a kalit. Ne nepotřebuji. Což neznamená, že nepiji pivo. No to teda piju! Jsem pivní degustátor slovutné První pivní extraligy. Všech těchto pět bodů musí být v rovnováze. Nic nesmí trčet před ostatní. Pokud jít na pivo, musíte vědět, že máte čas na regeneraci. To je celé. Neříkám nepijte, stejně jako říkám nedržte diety.

Neříkám, že z vás má být atlet, ani neříkám, že máte kašlat na celý svět. Neříkám, že máte změnit práci, nebo že máte držet diety. Jen popisuji svoji cestu ke zvládnutí tak těžkého stavu, kterým Vertigo je. Nejhorší na tom všem je asi skutečnost, že nejde nikomu vysvětlit, jak se vlastně cítíte. Jak strašné množství energie potřebujete jen k tomu nic nedělat. Prostě jen být. Jak strašný strach máte z vašeho těla, protože nevíte, kdy vám zase přeskočí a svět se roztočí. Jak STRAŠNĚ STRAŠNÝ pocit je, když se vám točí hlava a vy nevíte proč! Jak blízko máte k tomu, jednou provždy vše skončit.

Před osmi dny, 17. listopadu 2019, to byly přesně dva roky, kdy mě odvezla rychlá s Vertigem. Velmi trefně to tehdy popsala ta noční sestra, o které píšu v prvním článku: „A sestři, símvás nevíte co mi vůbec je? Mně nikdo nic neřekl.“ „Jste restartovanej! To vám prostě mozek řekne dost a vypne se. Jako počítač! Teď bude trvat měsíce, než vám naběhne…“ Faktem je, že jeden doktor mi říkal, že je to moc kafe. Hm, to skoro nepiju. Dvě za týden. Druhý říkal, že je to moc soli v jídle, a třetí mi nasadil prášky na tlak. Jak říkám, oni umí exaktní, vyzkoumatelné věci. Oni umí operace a transplantace, tam před nimi klobouk dolů, ale nemají tušení o tom, jak žijeme, jak odpočíváme, jak regenerujeme a co jíme.

Jsou to dva roky. Dva roky nosím brýle na čtení, protože se mi o dioptrii zhoršil zrak. V uších mi zůstal tinnitus. Už dva roky mi v nich šumí. Vertigo se ale nevrátilo. Snažím se být ke svému tělu milý a vážit si ho. Dělám věci, které mě baví, naplňují. Mám totiž především rád sám sebe. Když chci jít na pivo a můžu, tak jdu, protože vím, že můžu regenerovat. Když chci spát, tak prostě spím. Dlouho. Když nechci nic dělat, tak nic nedělám a nikdo s tím nehne. Když chci pohyb, i o to si tělo řekne, praktikuji jógu. Chce to jistou dávku sobectví. A možná se s tím slovem setkáte. Vašemu okolí tak můžete připadat. Jenže ten život, který máte, žijete vy. Vy sám se sebou. Buďte na sebe hodný a ono to půjde!

Zkuste se sebou takové dohody udělat.

Milan.