Nedávno jsem si znovu pustil Fantomase se zlobí. Viděl jsem ho už několikrát, ale teprve tentokrát mě napadla jedna věc: Tenhle film musel stát podstatně víc peněz než první díl.
A čím déle jsem se díval, tím víc mě ten pocit utvrzoval.
Nejde jen o slavné létající auto. Druhý Fantomas je velkolepější téměř ve všem. Více zahraničních lokací, honiček, triků, technických vychytávek i akčních scén. A především – výprava.
Právě ta mě tentokrát fascinovala nejvíc.
Když kulisy nejsou jen kulisy
Fantomasova tajná základna je dodnes působivá. Rozsáhlé laboratoře, řídicí pulty, výtahy, automatické dveře, futuristické přístroje… Dnes se možná pousmějeme nad blikajícími tlačítky a otočnými přepínači, ale v polovině šedesátých let to muselo působit jako technologie z budoucnosti.
A co je nejzajímavější? Ty kulisy nejsou jen namalované stěny. Jsou to skutečně velké ateliérové stavby. Kamera má prostor jezdit, herci se pohybují mezi několika propojenými místnostmi a celé prostředí působí překvapivě uvěřitelně.
Tehdy se ještě všechno stavělo. Žádný green screen, žádná počítačová grafika. Když chtěl režisér tajnou základnu, musel ji někdo navrhnout, postavit, nasvítit a zaplatit.
Úspěch, který otevřel peněženky
Historické prameny sice neuvádějí přesný rozdíl mezi rozpočty prvního a druhého dílu, ale je zřejmé, že producenti po úspěchu prvního Fantomase výrazně přidali.
A je to vidět prakticky v každém záběru.
Film se natáčel ve více exteriérech, zavítal až do Itálie k Etně, přibylo kaskadérských scén i technických efektů. Tvůrci navíc očividně sledovali tehdejší módu špionážních filmů. James Bond právě dobýval svět a Fantomas si z jeho futuristického světa vypůjčil víc než jen eleganci.
Fantomas nebyl vždycky vtipný
Při pátrání po historii mě překvapila ještě jedna věc.
Myslel jsem si, že Fantomas začal až slavnou trilogií s Louisem de Funèsem. Jenže to není pravda.
Po druhé světové válce vznikly filmy Fantômas (1947) a Fantômas contre Fantômas (1949). A kdo je nezná, bude možná překvapený.
Nejsou barevné.
Nejsou komediální.
A už vůbec nejsou odlehčené.
Fantomas je v nich skutečný děsivý zločinec, komisař Juve seriózní kriminalista a celá atmosféra připomíná spíš kriminální thriller s hororovým nádechem než rodinnou dobrodružnou podívanou.
Teprve režisér André Hunebelle v roce 1964 udělal z Fantomase světovou popkulturní ikonu, kterou známe dnes – elegantního padoucha, jenž se s ledovým klidem směje svým pronásledovatelům, zatímco Louis de Funès před kamerou předvádí jednu z nejlepších komediálních kreací své kariéry.
Dobré filmy nestárnou. Jen technologie.
Na Fantomasovi mě baví jedna věc. Technika zestárla. Automobily zestárly. Ovládací panely vypadají jako výprodej bakelitových vypínačů. A přesto ten film funguje.
Možná právě proto, že všechno, co je na plátně, opravdu existovalo. Herci stáli v opravdových kulisách, auta skutečně jezdila a výbuchy nebyly jen souborem jedniček a nul.
Dnes umí filmaři vytvořit cokoliv. Jen občas zapomínají vytvořit svět, kterému divák uvěří.
A možná právě proto se po více než šedesáti letech pořád rád vracím k filmu, ve kterém nejnebezpečnějším mužem světa není počítačový efekt, ale muž v modré masce.
No Responses